pořídili astronomové Sallie Baliunas a kol. z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics s
užitím adaptivní optiky 100-palcového dalekohledu na Mount Wilsonu. Práce byla zaslána do
časopisu Icarus v září 2001, v květnu 2003 byla opublikována a v srpnu se snímky objevily na
internetu.
Planetka Juno byla objevena jako vůbec jedna z prvních planetek (známou první čtveřici tvoří
Ceres, Pallas, Juno a Vesta). Stalo se tak jednak díky její velikosti (průměr má asi 240 km) a
rovněž tomu, že patří ty mezi planetky hlavního pásu, které se přibližují k dráze Marsu (a tudíž
i Země) na poměrně malé vzdálenosti.

Astronomové využili jednoho přiblížení planetky na vzdálenost asi 1,1 astronomické jednotky od
Země a za použití adaptivní optiky získali její detailní snímky. Při dané vzdálenosti zaujímá
planetka na obloze plošku o průměru pouhých 0,33 úhlových vteřin. I přesto lze na snímcích
rozlišit řadu detailů. Jako většina ostatních planetek má i Juno nepravidelný tvar (i přes svou
již značnou velikost) a její povrch je očividně posetý krátery.
Snímky, které byly pořízeny v různých oblastech viditelné a blízké infračervené části spektra
umožňují odhalit i další zajímavost - kráter, který vznikl v poměrně nedávné (z astronomického
hlediska) době. Povrch planetek je neustále bombardován mikrometeoroidy, čímž je vytvářen velice
jemných regolit (tříšť úlomků), který je pokrývá. Při dopadu většího tělesa jsou ale odhaleny
hlubší oblasti, které tvoří daleko větší úlomky. Tento hrubý regolit má nižší odrazivost v
blízké infračervené oblasti, a proto lze na snímcích v pásmu 833 nm a 934 nm spatřit v levé
dolní části planetky velký tmavý flek - ten představuje onen mladý kráter. Jeho průměr je
přibližně 90 kilometrů.
Zdroj